Dokát mauý Janek študovau
šecko byuo v porátku.
Zapuakauo moje srco,
ket dovédeu mi neviestu aj ze svatku.
Ná, čuj, Agnešo, ty si v humne? Okopávaš? A že sa ti to sce v takém hici! Pot doňútra. Donésua sem ti nejaké pocheraje, šak by sa to tu roztopiuo. A já ti potrebujem aj neco povidat o tej našej oslavie.
Šak víš, tento týdeň smie dostaui kubert s pozváním. Starý Jan to otevreu a piekne mi to aj prečítau. Stáuo tam, že jako náš malý Janek bude tedy a tedy, o takém a takém čase v úle už ani nevím jakej to univerzity chrómovaný za inženýra a že tam máme dojít. Až mi tak srco scisuo od radosci, aj suza mi vyleceua. Šak to byuo nejakých tých rokú, co sem týdeň co týdeň, miesíc co miesíc moseua rátat, co na neho, co mu do hudby a co do vačku, aby tam nebyu jak taký žebrák. A tých ancúgú co sem sa nakupovaua... Šak aj tú chromóciu išui nejako tý nemaué peníze...
A tak sem si povídaua, Agnešo, že už sa nám s Janem pouepší, ket si Janek najde porádné místo, šak len enem bude na nás pamatovat.
A tak sme sa aj na to suávu chystaui. Starý Ján si v ykefovau oblečení, co miel ešte na vlastní sviatbe, ešče že je furt jednaký. Aj košeua mu padua. Enem fusakle a boty moseu miet nové. A já sem si kúpiua nový šátek, ostatní sem miela od posledních hodú. Staroscí sme mieui kopu a veru aj huavu sem mieua jak škopek. Ešte aj v to ráno. Šak víš, co pripravit, aby buo co zajest, aj v ypit... Tak na posledňú chvíu sem vyprážaua kurence, že zeberem sebú.
Já stojím pri plotni a Jan - to staré hovado - sedzí pri stoue, pije hnet ráno pivo a nic dobré mu z oka nehledzeuo. Uškŕňa sa a povidá, že: Terino, si čím dál pieknejšá, tuščá a za chvíu budeš miet rit jak kombajn... Ná, nezabiua bys ho? Šak já ti dám, jaký poščaj, taký vrác! Povidám mu, ešče v pokoji, že šak dojdeš a bude na miako a aj prosit: Terino, šak sa už ke mie obrác! Piekne mu povím, že já k vúli nejakému stebélku kombajn obracat nebudem.
A tak suovo dauo suovo - jedno horší, jak druhé a tak piekne povadzení sme odešui aj na tú chromóciu. Šak smie aj došui neskoro a Janek už nás vyhlédau, už nám stačiu enem ukázat místo, de smie si sedui a enem sme začui, že to budeme miet aj s prekvapením.
A tak, stvoro božá, cez tú osuavu sem mieua plnú huavu teho prekvapeňá, co to enem može byt. Bude vyznamenaný?, alebo snát aj bude rečnit? - nic z teho, co sa tam povidauo vúbec nevím. Konca sme sa dočkaui, ale s Jankem, krem teho, že sa tade prešéu a popodávau ruky, nic nebyuo. No, a jak sme po téj oslavie tam stáui, išeu oproci usmítý aj s bukrétú v ruce a došeu až k nám, aj mia vyboškávau, aj starému Janovi dau lúbanec a já už sem sa ohlédaua, de by sme sa mohui rozuožit a vybauit tý smažené kurence - šak od rána byuo daueko - aj ket pohoscení sme mieui doma a pri tem šeckém sem, miuá Agnešo, aj zapomieua na to prekvapení. Ale to prekvapení nezapomieuo na nás. A ti možem povidat, že to nebyuo enem také prekvapení, byu to porát hrom! Enem sem začua, že: mamo, toto je Petra a na budúci miesíc sa ideme zebrat.
No, co ti mám povidat. Vyrozumieua sem, že je v tem. Né síce moc, tri miesíce dopredku, ale aj to už súriuo. A já, stará sprostá kráva, sem si mysleua, že už budem bez staroscí. A fčíl?
Šak rátaj, Agnešo: svatba, krščiny - ešče, že majú de bývat! U neviesciných rodičú. Ale tí nemajú nic, jak my a ešče k temu mosá zapiacit za každý hrnek vody, aj za každý krok. No, a tak mia čeká, že budem zas týdeň co týdeň, miesíc co miesíc pripravovat a balit enem s tým rozdzíuem, že né pro jedného, ale pro trech...
Tak poviec, Agnešo, nemám naríkat?
